Kvantové polia

Vernisáž: 21. 9. 2021 o 18:00
Trvanie výstavy: 22. 9. 2021 - 28. 11. 2021
Kurátorky: Tereza Záchová, Mariana Serranová
Výstavný priestor Q, Hlavná 27, Košice

Vystavujúci umelci: Jakub Choma, Radovan Čerevka, Hikaru Fujii, Nicolas Grum, Petra Herotová, Juliana Höschlová, Karen Kramer, Veronika Lukášová, Agáta Marzecová a Hanna Husberg, Mykola Ridnyi, Susan Schuppli, Adéla SoučkováHosť: Famu, Praha, ateliér Štěpánky Šimlové

Výstavním projektem reagujeme na problematiku jaderné fyziky v návaznosti na aktuální globální vývoj. Rozporuplné emoce fascinace a strachu, převratné vymoženosti i totální destrukce, jsou stále přítomné, jako byly v prvopočátcích vědeckého rozvoje štěpení jádra. Vědomí netušených dosahů sahá už do meziválečné éry, katalyzuje strategie mocenské soutěže polarizovaného světa už v předvečer 2.světové války. Zkušenost testování a jaderného útoku se často stává argumentem mírových misí i nátlakových taktik – nejde již o toxicitu samotné jaderné hrozby z dob studené války, ale především dopad, které historicky spoluurčující faktory energetických nákladů, digitálních odpadů na sebe navazují. V dilematických diskusích, jak řešit energetickou krizi, se bezradnost kolem toxických odpadů v současné době absurdně násobí.

V létě 2019 došlo k další atomové havárii na severu Ruska. Rakousko v současné době vypracovalo studii jaderného výbuchu na jejich hlavní město Vídeň a s jakým dosahem onen kolaps přivede hrozbu na vývoj střední Evropy. V roce 2011 došlo ke druhé největší nehodě jaderné elektrárny Fukušima, která má nedohledný dopad na globální ekologický stav. Výpust radiace do oceánu zahajuje budoucí environmentální katastrofu, na kterou si zaděláváme skrze své dnešní chování s životním prostředím. Víme již od Černobylu, že radiace se podepsala nejen na environmentální destrukci (štěpení atomu ve vzduchu, mutací v krajině, naprosto znepřístupněné spodní vody, půda), ale také v mnoha dalších sférách, sociálních, mocenských až k samotnému urychlení rozpadu tehdejšího SSSR.

Rády bychom sledovaly význam jaderného věku spotřeby jako ultimativní fáze antropocénu, a hledaly pro něj základní typologii v historicko-kulturní perspektivě. Nejde jen o nepřístupnost postiženého místa, adaptace krajiny na nové podmínky, ale k určitým hřbitovům jedné lidské éry. Tyto přístupy budou zmapovány skrze různé pohledy umělců sledujících lokální i globální úrovni. Pochopení bereme nejenom čistě z jaderné energetiky, ale také z pohledu současného hospodaření dnešních digitálních technologií, které nám začínají vytvářet mrtvou fosilní půdu. Zajímá nás, jak tento pocitový ekvivalent vůči rozumovému „ergo sum“ se rekonstituuje v pozici lidského a nelidského dechu jako jediného možného životního procesu.

Comments are closed.